Klanopraška čínská (Wu Wei Zi): plod pěti chutí od nejstarších herbářů po českou zahradu
Schisandra chinensis, čínsky Wu Wei Zi: původ názvu „plod pěti chutí“, botanika, historie v čínských herbářích a rozdíl mezi severní a jižní klanopraškou.
Schisandra chinensis, čínsky Wu Wei Zi: původ názvu „plod pěti chutí“, botanika, historie v čínských herbářích a rozdíl mezi severní a jižní klanopraškou.
Tian Ma Gou Teng Yin není stará osmnáct století, ale necelých sedmdesát let. Kdo ji sestavil, proč je Tian Ma chráněná úmluvou CITES a čím je v moderních výrobcích nahrazena.
Původ, autor a historie receptury Liu Wei Di Huang Wan: dvorní lékař Qian Yi, kniha z roku 1119, šest složek a rodina odvozených receptur.
Bu Zhong Yi Qi Tang (補中益氣湯) patří mezi významné klasické receptury tradiční čínské medicíny. Je spojována s lékařem Li Dongyuanem a jeho spisem Pi Wei Lun z 13. století. V japonské kampo medicíně se tato receptura rozšířila pod názvem Hochuekkito. Historický zápis pracuje s osmi základními rostlinnými surovinami. Moderní výrobky se stejným názvem mohou vycházet…
Gan Mai Da Zao Tang (甘麦大枣汤) je jedna z nejstarších dochovaných receptur čínské medicíny a zároveň jedna z nejjednodušších. Má jen tři složky – lékořici, pšenici a plody cicimku čínského – a všechny tři jsou zároveň běžnými potravinami. Zapsal ji lékař Zhang Zhongjing na přelomu 2. a 3. století v knize Jin Gui Yao Lue,…
Původ receptury Er Miao San: Zhu Danxi, kniha Dan Xi Xin Fa, klasické dvousložkové složení a odvozené receptury San Miao Wan a Si Miao Wan.
Původ receptury Du Huo Ji Sheng Tang: Sun Simiao, Bei Ji Qian Jin Yao Fang z roku 652, patnáct složek, jmelovec na morušovníku a otázka kopytníku.
Původ receptury Dang Gui Bu Xue Tang: Li Dongyuan, kniha z roku 1247, poměr kozince a děhele 5 : 1 a proč nese jméno děhele.
Původ receptury Chai Hu Shu Gan San: Ye Wenling 1534, Zhang Jingyue 1624, sedm složek včetně dvou citrusů a jádro ze Si Ni San od Zhang Zhongjinga.
Původ receptury Chai Hu Qing Gan Tang: Yi Zong Jin Jian z roku 1742, starší verze Chen Shigonga z roku 1617, dvanáct složek a jádro ze Si Wu Tang.